TANEC

Tanec je pohybová společenská nebo sportovní aktivita, provozovaná převážně za doprovodu hudby. Tanec může navodit lepší náladu, a také je vyjádřením pocitů tanečníka nebo choreografa, který choreografii (tzn. to, co tanečník tančí) vymyslel.

Historie tance 

Slyšíme hudbu, vnímáme rytmus, tančíme. Kde se v nás ale tahle schopnost bere? Jeden citát, jehož autor není znám, říká: "Umíš-li mluvit, umíš zpívat. Umíš-li chodit, umíš i tančit." Tanec jakožto prostředek komunikace, tedy potřeba vyjádřit své pocity, splňoval tuto úlohu již od svého počátku.  

První taneční krůčky  

Počátky tance jsou spojeny s prvními lidmi. Důkazem toho jsou kresby postav v jeskyních, které obývaly právě první lidské společnosti. Určité formy tance se objevují již v pravěku. Nedá se však zatím mluvit o tanci v dnešním pojetí. Pravěkým lidem chyběla ladnost, takže jejich taneční pohyby vypadaly velmi neohrabaně a hranatě, což jim ale nezabránilo v tom, aby tímto "tancem" vyjádřili své pocity. 

Postupem času, jak se člověk vyvíjel a měnilo se jeho vnímání sebe sama a okolního světa, přibývalo takovýchto tanečních prvků více a více. Lidé do nich začali vnášet ladnost a cit a ustálením a opakováním určitých tanečních pohybů se tanec postupně stal neoddělitelnou součástí každodenního života. Nebyly to pouze na sebe navazující pohyby, jež lidé využívali v bojovém tanci. Své místo si v tomto dávném období získaly i tance, pro něž byly charakteristické i určité obřady, a sice: tance lásky, náboženské a pohřební tance. 

Ve starověkých civilizacích bylo právě tancování v chrámu při náboženském obřadu důležitým projevem uctívání bohů.    

Řekové byli skutečně nadšení tanečníci. Pro Řeky byl tanec nejen důležitou fází v chrámových rituálních obřadech, oslavujících božstvo a vesmír, ale stal se i významnou součástí veřejného života.

S dalším vývojem však ubývalo náboženských a spiritistických rituálů (jako přivolávání deště či vymítání zlých duchů) a tanec začal být stále více vnímán jako zábavní prvek.

V Řecku například mladé dívky svými tanečními choreografiemi zahajovaly Olympijské hry (8. století př. Kr.). O pár století později se tanec dočkal svého uznání i v divadle. 

Konec 12. století je v historii tance zaznamenáno jako období tzv. tanečního moru, později označováno jako Tanec svatého Víta. Tato choroba se projevovala jako nervová neuróza z hladu, kdy se nemocný svíjí a kroutí, po psychickém uvolnění a odreagování se od válek, hladu a chudoby. Název však pochází z pozdějšího období, konkrétně ze 14. století, z období, kdy byla celá Evropa zachvácena morem. Rychle se šířící nákaza vyvolávala hrůzu a paniku a lidé si nevěděli rady, a tak se uchylovali k různým pověrám a prostředkům, které podle nich měly "černou smrt" zahnat. Jedním z nich byl právě i Tanec svatého Víta. Skupiny lidí, zejména v Porýní, byli doslova posedlé tancem a tančily až do úplného vyčerpání. Tento tanec působil jako epidemie a přidávali se další a další tanečníci. Nejvíce se tato "nákaza" rozšířila v Německu, Belgii a ve Francii, kde se při tomto tanci lidé mrskali důtkami do krve.

Okolo 13. století nastává pro vývoj tance opět příznivá doba.

Období velkého rozkvětu  

Renesance znamenala pro umění a také i tanec období rozkvětu. Nejvýznamněji se tanec rozvíjí nejprve v Itálii. Papežové se nejraději na slavnostech nechali bavit tancem.

Po nějakém čase, zejména kvůli politickému úpadku Itálie, se centrum rozvoje tance přesouvá do Francie. Rozvíjejí se zde a zdokonalují italské tance a poprvé se tak objevuje tanec zvaný volta, u něhož se poprvé setkávají tanečníci se "zvedačkou", tedy taneční pozice, při níž tanečník zvedne partnerku a otočí se s ní. Volta byla oblíbeným tancem celé Evropy.

Další taneční kroky, které se zapsaly do historie, byly kroky tance menuet. Mezi jinými neměl konkurenci a tančil se po celé sedmnácté a osmnácté století. Název mu přisoudil hudební skladatel Jean Baptiste Lully, který tuto choreografii a k ní patřičnou hudbu vymyslel a své dílo představil Ludvíkovi XIV. Z Francie se rozšířil po celé Evropě, nadšené tanečníky našel i v Čechách.

Nejenom že byl menuet na svou dobu poměrně komplikovaný a technicky náročný (vyžadoval například perfektní držení těla), ale předznamenal i rozvoj ve vzdělávání v tanci. Osobnost "učitele tance" se stává všeobecně velmi vyhledávanou a společensky uznávanou.

Učitele tance začala na přelomu sedmnáctého a osmnáctého století sjednocovat Společnost tanečních mistrů. Jejich žáky však nebyli pouze lidé z vybrané společnosti, kteří se tehdy mohli naučit až padesáti druhům tanců. 

19. století  

Postupně se od figurálních tanců (otevřených, bez těsného kontaktu) přešlo ke kolovým tancům.

Valčík, jenž byl zpočátku odsuzován právě kvůli těsnějšímu držení tanečního páru. Netrvalo však dlouho a valčík se stal "hitem" soukromých i veřejných bálů a jeho oblíbenost a rytmus inspiroval i nemálo hudebních skladatelů, jako například Johanna Strausse.

Druhou "hvězdou" tanců tohoto období byla polka, která vznikla na území Čech. Původně se jí říkalo maděra, ale podle svého polovičního rytmu byla nazývána půlka a později polka. Její rytmus velmi brzo ovládl i taneční sály Francie a postupně i ostatní země Evropy. V devatenáctém století pak vzniká společenský tanec, jak jej známe v dnešním pojetí.  

Nové taneční styly  

Tanečních stylů sice nabývalo, vznikaly různé taneční školy, neexistovala ovšem žádná standardizace, což vedlo k tomu, že měla každá škola svou vlastní interpretaci, a tak se tanečníci na parketu horko těžko shodli. Tento "chaos" napravili až angličtí učitelé tance, kteří vytvořili tzv. internacionální styl. Stanovili pravidla a požadavky pro nejtypičtější tance, popsali nejpopulárnější variace a to vše zpřístupnili široké veřejnosti.

V dalším období, období mezi světovými válkami, zpestřily řadu ustálených tanečních stylů jazz a tance v latinskoamerických rytmech. Nejprve si cestu do Evropy protancovala rumba, později samba. V období narůstající hrozby nacismu propadli zejména mladí lidé rytmu amerického swingu, tanci, který byl zejména v Německu tvrdě pronásledovanou a zakázanou zábavou.

Během druhé světové války byl vývoj tance, stejně jako ostatní kulturní a společenské aktivity, pozastaven. O to větší "boom" prožívá ve druhé polovině minulého století, kdy se do Evropy dostávají další latinskoamerické tance - cha cha a paso doble. Srdce příznivců živého a energického tance získává rokenrol, na jehož rytmus později navazuje jive. Od 60. let lze mluvit už o období moderních tanečních stylů (koncem 60. let se objevuje hip hop, později scénický tanec, atd.). 

Tanečních stylů existuje mnoho a popsat, jak se kdy který dostal na taneční scénu, by vydalo na několika set stránkovou knihu. Ačkoli by se dalo říct, že společenské tance (tedy latinskoamerické a standardní) mají svou éru již za sebou, stále jsou velmi populární a to nejen u starších generací. Nový směr ve vývoji předurčil moderní tanec (hip hop, jazz dance, scénický tanec, breakdance, atd.), jehož styly se neustále vyvíjejí a kombinují s ostatními (i s některými klasičtějšími styly, např. balet a hip hop nebo jazz dance).